Diagnóza: Kolobka

Kdyby mi někdo při přípravě Tour řekl, že z těch plánovaných 600 kilometrů ujedu 150 na koloběžce, asi bych se mu s chutí vysmál, nebo ještě líp, použil své oblíbené na**at. Teď, měsíc po kampani, mi začíná trhání chybět!

No uznejte, toto se na kolobku prostě nevejde :-)
No uznejte, toto se na kolobku prostě nevejde 🙂

Všechno to začalo loni, pár týdnů poté co skončila Velká hra o Nejkačky. My, tenkrát ještě čtyři mušketýři na marketingu ROPky, jsme se sešli v jedné příjemné kavárně, kde nám chtěl Slaďouš představit, co ho napadlo jako naši poslední (a nejlepší) kampaň za nejkačku. Po prvních slajdech jeho vymazlené powerpointové prezentace jsem věděl, že z tohoto se musím buď vyzout, nebo se dostat do doprovodného vozidla. Naštěstí jsem se nominoval jako fotograf a ti, jak víme, aparáty na kolobkách neuvezou, uf!

Na secvičné to vypadalo optimisticky, jako fotograf si posedím v autě, sem tam cvaknu, pohyb tak akorát a stres skoro žádný… Jak strašně jsem se mýlil, a to hned první den po zahájení Tour – první objednávky nebyly co budeme večer pít, ale čím z lékárny se budeme lepit. Vyděšen prvními odřeninami jsem na „nákupní“ seznam přidal pro jistotu i škrtidlo a pinzetu na klíšťata (to kdyby bylo potřeba Fajáka odněkud vytáhnout) a začal pečlivě studovat, k čemu že ti fotbalisti používají zamražovací sprej a na co je dobrá kostivalová mast (díky babi!).

Ke konci Tour, když se kriplparta rozrůstala, jsem si už jen říkal, že budu rád, když mě na konci budou všichni moct nakopat do pr***e. Aspoň si budu jistý, že mají nohy OK.

Jeden z mnoha...
Jeden z mnoha…

Ale vraťme se k přípravám. První dobrou věc mi Tour dala vlastně ještě před prvním trhem, a to příležitost pořádně otestovat nový kaligrafický štětec při tvorbě loga. Slaďouš chtěl švihovku à la Le Tour a proč mu nevyhovět. Text „tour“ v logu tak není žádný font, ale můj asi třistapadesátýsedmý tah štětcem na osmdesátémdruhém papíře 🙂 Bohužel nepřežil zastřižení chloupků (ten štětec!), na druhou stranu, logo Tour jsem pak dokázal nakreslit z paměti do každé pamětní knihy, kterou jsme potkali.

Tour se může ze sedadla doprovodného vozidla zdát jako velká nuda, sedíte si v klimatizovaném prostředí, tempomat nebo ještě líp sama spojka udržuje 15 km/h, kterými jedou koloběžky, a jediné co máte na práci je zařídit, aby Igi neusnul (a taky že jsou před rozjezdem zavřené všechny dveře, k****i!) Opak je v případě fotografa pravdou, jednou jste vpředu, jednou vzadu, jindy na lokomotivě, ve vozíku nebo na dně bazénu. Fotíte a točíte z takových pozic, že o adrenalin není nouze ani na rovné cestě, jen aby byl materiál na večer. Ale když k tomu máte tak dobré figuranty, jde to jedna radost 🙂

Ne***te Igiho!
Ne***te Igiho figuranti!

Někdy ale nezbývá, než si to udělat sám. Obzvlášť když nejlepší videomateriál z mlynářova skoku je váš vlastní skok s GoPročkou v ruce – protože je jediný. Ne že by se ostatní báli skočit, fotky svědčí o jejich srdnatosti, ale teď už vím, že na práci s technikou se humanisté moc nehodí.

Humanista při práci s technikou.
To zvládnu aj se zavřenýma očima! aneb humanista při práci s technikou.

Na takové akci se taky vrátíte ke své víře v mimozemský, nebo alespoň nadpozemský život. To v momentě, kdy druhý den usmažíte jedinou nabíječku k 3 roky staré zrcadlovce a náhradní seženete jen v té části západního spirálního ramene naší galaxie odkud „lítaj“ zelení mužíčci a zvládnou to rychleji než domorodci, které honí bílý krokodýl. (Díky zelená potvoro! V reklamě jsi pořád otravný, ale už míň.)

Nech mě aspoň vydechnout...
Nech mě aspoň vydechnout…

Postupem času se ale i vám zachce si to vyzkoušet. Zážitky (a nápady kam vzít rodinku na výlet) se kupí a čtrnáct dní uběhne jak voda. Auto až na výjimky, kdy se z dodávky s vozíkem mění v 4×4 off-road, jede pořád stejně, „na jedničku“, trhací styly jednotlivých šlapek máte přečtené z kopce i do kopce a crocsy vám na koloběh přijdou stejně dobré jako speciální běžecké boty. Tolik lidí si to už před vámi zkusilo a když je ve vozíku o dvě kolečka a jednu přilbu navíc, proč na chvíli netrhat asfalt taky. Však z Nového Jičína do Kopřivnice to vypadá tak krásně a skoro rovně. (A koloběžkou zmámený mozek ignoruje orientační smysl, který řve na celé kolo „bacha vole, Štramberk!“)

Od té doby se kolobky vzdáte jen tehdy, když není zbytí, tedy když ji mají zamluvenou jiní, nebo je toho po trase tolik, že i při průběžném zpracovávání materiálu stejně končíte v osm večer nebo později. Neodradí vás ani lepení nových či znovu otevřených odřenin, bandážování zápěstí, sprška sprostých slov (v několika jazycích) při kontrole napuchnutého kotníku, ani dvacet převálcovaných žab, zbořený Messi a naražené koleno.

Po 709 kilometrech první pichnutá duše.
Po 709+ kilometrech první pichnutá duše.

Je to prostě tam a nepůjde to pryč a tak se stalo že i já se z původního „ani za nic“ dostal do fáze „jedu domů na kolobce a nic mě nezastaví“. A i když původně plánovaný triumfální návrat domů po čtyřech týdnech skončil nakonec naším jediným lepením duše a potupnou jízdou MHD do Poruby už z Vodáren, tak si při každé procházce s prckem na odrážedle říkám, jak dobře by bylo na kolobce; v koloně rozbouranou Ostravou si představuji kudy bych si to trhnul rychleji a doma tajně hledám odpověď na Nerudovskou otázku „kam s ní“, kam s tou koloběžkou až si ji pořídím!

Snad, někdy, doufám, #TrhněteSi 🙂

Pepa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *