Dostali jsme koloběžkového bobříka

Cyklisté na tour takové etapy, jako je ta naše dnešní, většinou prozívají. Dvacet kilometrů, všehovšudy jeden kopec a v našem případě samá příjemná zastávka k tomu. Novojičínsko je na koloběžky jako dělané. Takže až budete plánovat letní výlet, bez ostychu se muzejní etapou inspirujte. Jen si na ni vyšetřete víc času. Jeden den prostě nestačí.

U hotelových snídaní taky platí, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Minimálně v hotelu McLimon. Michalu Slaďochovi, který uzmul poslední párek, to sice celý den šlapalo o buřt líp, jenže Igimu zbyly oči a jogurt pro pláč a číšník bezmocně krčil rameny.

Do Nového Jičína vyrážíme s místostarostou města Pavlem Rozbrojem. Přidává se taky Libor Chlebiš, co už si s námi ve čtvrtek střihnul vodní. Sotva se tachometry přetočí o dva kilometry, parkujeme v novojičínském Návštěvnickém centru. Muzejní maratón jdeme po stopách generála Laudona a za poznáním kloboukového řemesla. Obojí je úžasné a odnášíme si i pravou tonakovskou buřinku. Pan místostarosta je kouzelník – za minutu po našem rozloučení ho vidíme v saku.

Těžko na cvičišti, lehce na bojišti.
Těžko na cvičišti, lehce na bojišti.

Z Nového Jičína nás vyvádí Bohumil Pobořil z městského úřadu, ale loučí se s námi už v Rybí. Kopec do Štramberku ho prý neláká. Ještě pod kopcem ale stavíme u kostela sv. Kateřiny v Tamovicích. Osaháme si 400 let staré krovy, rozhoupeme zvon a ti odvážnější (všichni kromě Aničky a bojkotující Pavlínky) vystoupají ke zvonu. Dřevěný kostel se za evropské opravoval pěkně po staru a je oprávněně památkou roku 2013.

Kostel sv. Kateřiny v Tamovicích je pěkný nejen z venku, ale i zevnitř.
Kostel sv. Kateřiny v Tamovicích je pěkný nejen z venku, ale i zevnitř.

Od kostelíka krátký sjezd a po něm pořádný krpál, který končí až na náměstí ve Štramberku. Po obědě U Šipky si prohlíndeme pralidi Zdeňka Buriana v podkrovní expozici muzea. Jednoho chundeláče (na plakátu) bereme sebou, bude prý ozdobou Jitřenčiny toalety, se vší úctou k mistrovi.

Kličkujeme mezi auty a sjíždíme do Kopřivnice k Technickému muzeu Tatra. Kluci jsou jako u vytržení. Mají tady i modely, kterými Zikmund s Hanzelkou cestovali po světě, vítěznou Lopraisovu tatrovku z Rallye Paříž-Dakar i hodně dalších nablýskaných kousků. Hodinka je málo. Dole si navíc můžete očima pohladit medaile Dany a Emila Zátopkových.

Takovou jsem měl, malou plechovou :-)
Takovou jsem měl, malou plechovou 🙂

U skautů ve VANAIVANu se máme jako v ráji. Pohodu hotelových pokojů rádi měníme za spacáky. Místo pomyslného koloběžkových bobříků máme vyrožněné klobásy. Ve skautském centru i bez nás vládne pohoda. Zázemí kluboven i venkovní areál zdraví je jako dělané na šestici unavených koloběžkářů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *