Hukvaldský hukot a Igiho vlakové desatero

Hučí nám vlastně už od rána. U skautů jsme večer vypili piv, co se jich do lednice vlezlo. Takže ráno tušíme jen zběžně, co nás vlastně čeká. Ještě že máme Radka Březinu, který je v Kopřivnici doma a vede nás po městě. Navíc se přidávají dva „orioňáci“ – Lukáš Hudeček a Renata Burešová.

Orioňáci Renata a Lukáš u Freuda :-)
Orioňáci Renata a Lukáš u Freuda 🙂

Jestli vám něco zvedne náladu, pak nekonečné „já, já, já…“, když se děti v Mateřské škole Krátká se hlásí, kdo se chce svézt na koloběžce. U školky loni otevírali Zahradu plnou pohybu plnou průlezek a vychytávek i s kruháčem, takže se tady koloběžky neztratí. Jen o pár ulic dál si dáme to stejné u MŠ Česká, kde mají pro změnu zahradu upravenou jako Vodní svět (každá z devíti zahrad u školek v Kopřivnici má zahradu na jiné téma, což má tu výhodu, že děti mohou přecházet z jedné do druhé a neokouká se to). S těžkým srdcem děti opouštíme, páč je čas na Příbor.

Na náměstí v Příboře
Na náměstí v Příboře

Cesta jako malovaná, po rovince, jsme tam co by dup. V Příboře nejdřív zkoukneme rodný dům Sigmunda Freuda. Abychom nechytli nějakou úchylku, raději přejíždíme do piaristického kláštera. V klášteře, který po dvaceti letech opravili a ještě dodělávají zahradu, je knihovna, zuška a repre zázemí pro svatby a zasedání zastupitelstva.

Kulík, Dulík a Bubík aneb Lui,  Dui, Hui po slovensky :-)
Kulík, Dulík a Bubík aneb Lui, Dui, Hui po slovensky 🙂

Vedoucí městské knihovny je jednoduše nej. Provede nás po piaristickém klášteře, popovídá o knihovně, ukáže nám krásný refektář a ještě nám přichystá kávu a dobroty. Říká nám, že to v knihovně žije a není pravda, že by děti nečetly. Na základních školách je prý vedou dobře. Knihovna se navíc v celostátních žebříčcích umísťuje na výtečnou. Čte i Anička, objevila tady komiks Lui, Dui a Hui (česky Kulík, Dulík a Bubík – kačeři z Kačerova).

od Šárky Waldhauserová jsme vyzvěděli nejedno koloběžkářské moudro :-)
od Šárky Waldhauserová jsme vyzvěděli nejedno koloběžkářské moudro 🙂

U oběda naše grupetto výrazně posiluje o Šárku Waldhauserovou, královnu koloběžku. U zbytku týmu to sice vzbuzuje obavy, abychom hukvaldské kopce nepřepálili, ale ukazuje se, že to nehrozí. Ten první ještě před Hukvaldami jedeme na sílu. Ten druhý, kratší a prudší k hukvaldského hradu, je o morálce. Ale tu my máme. Výhled na okolní kopce od hradu je parádní.

Do Kozlovic je to za odměnu (video ze sjezdu). Areál Na mlýně jakoby někdo namaloval.

Abychom nezapomněli na Igiho. Náš věrný průvodce a vlakvedoucí s Jitřenkou dal od volantu během čekání dohromady několik postřehů o rozdílech mezi jízdou autem a šlapáním. Igiho desatero:

Moudra z kabiny doprovodného vlaku
Moudra z kabiny doprovodného vlaku
  1. V autě se mnohem lépe reguluje teplota než na koloběžce.
  2. Vlhkost v autě je jednou pro vždy neměnná.
  3. I přes rozlehlou čelní plochu autu protivítr nedělá problém.
  4. Z auta máte větší nadhled.
  5. V autě rostou břišáky, bo se tu sází jeden vtip za druhým.
  6. Auto zrychluje i do kopce.
  7. V autě má hudební podkres rytmus a vybíráte si jej podle svého vkusu (né jak ti vrabčáci).
  8. Z auta oceníte celý ten „koloběžkový“ nápad – zatímco na kolobce vstříc kopcům celou tour proklínáte, z auta vyniká jednobarevná upocená bandička, co furt nemá dost.
  9. S kolobkou se lépe couvá, díky zadní brzdě lehce kolobku hodíš na zadní, otočíš s ní a jsi za machra vesnice, s autem našich rozměrů a s vozíkem je to o poznání horší.
  10. Jitřenka, která si dnes veze zadek a bolavý kotník, kontruje: „Přes všechny tyhle výhody je kolobka prostě lepší, máte ze sebe tak nějak lepší pocit.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *