I papež líbá chodník, když dorazí do cíle

Jenže Anička ne. Ta chodník políbila kolenem a bradou už po pěti kilometrech. Tedy zhruba třicet od cíle. Nebyla by to zážitková tour, kdyby se obešla bez karambolů. Rychle Aničku ošetříme a mizíme z Ostravy na Prajzkou. Bo krajem Prajzů – a ten je jiný.

Srdeční záležitost vojáka za první světové války
Srdeční záležitost vojáka za první světové války

Což poznáváme v Hlučíně. V zámeckém Muzeu Hlučínska se od pana ředitele dozvídáme tolik příběhů lidí, kteří na Hlučínsku žili a žijí, že by byla škoda o nich psát – zajeďte si tam. Muzeum zrovna získalo ocenění Gloria Musaealis za novou expozici. Jeden za všechny – představte si, že jenom proto, že žijete třeba v Hlučíně, čtyřikrát za život musíte měnit státní příslušnost.

Už v muzeu se rozrůstáme o další dvě koloběžkářky, Lucku a Svaťu z městského úřadu. A na obědě se přidává ještě Martin z kolobežky-ostrava.cz a za chvilku později i Pavel z BO KOLOBKA!!!, takže nás je hned 11. Ale to už si hladíme kačeny a kozenky… na Dětském ranči v Hlučíně. Když si tam nehrajeme my, dělají to handicapované i zdravé děti – mají tam zoo, hippoterapii a za evropské peníze krásné a velké venkovní hřiště. Moc pěkné místo.

Zaměřeno na Tour :)
Zaměřeno na Tour 🙂

Když Prajzká, tak Prajzká – jsme na tom dobře s časem, takže si prodlužujeme etapu přes Darkovice a Darkovičky, abychom se mrkli na tanky a bunkry v areálu čs. opevnění. Zase to máme s povídáním a pan průvodce (bunkerspaziermeister), který očividně za války fandil Rusům, tvrdí, že Anička „je čistá“ – ale spíš než rasu asi myslel ty škrábance na bradě.

ve Vřesině u pana „strojvůdce“ Libora Strádala
ve Vřesině u pana „strojvůdce“ Libora Strádala

Ještě jedna neplánovaná zastávka – ve Vřesině u pana „strojvůdce“ Libora Strádala. Na zahradě má takovou železniční trať i s lokomotivou, že by se ani rakouskouherští stavitelé nemuseli stydět.

Příjemně nám fouká do zad, ale zmrzlina ve Vřesině některým stejně bodne. Už v Hlučíně nás napadlo objednat vyhlášené bolatické koláče. Chvilku jsme dokonce uvažovali přejmenovat etapu na „koláčovou“. A je to pořádná motivace, takže přežijeme i ne zrovna upravenou cyklostezku „Prajzkou cesta“.

Prajzká cesta
Prajzká cesta

To už jsou Bolatice na dohled. To byste nevěřili, jak (a na jakou dálku) to od místní pekárny vonělo. Sice zavírají ve čtyři, což jsme nestihli, ale manžel od Vlasty to obstaral za nás. Místní koláče chutnají báječně, možná proto, že je to cílová odměna.

Takže Anička i my všichni jsme živí, „málem zvracení“ Pavly a Vendy se nepočítá.

Přesto jedna oběť. Nabíječka k foťáku zajiskřila, zasmrděla a to byla její poslední štace. Všechny nás v cíli tour předběhla.

Po prvním dni na nás profitují tedy pouze lékárny a foto šop.

Suma sumárum: 40 km (trochu jsme si nadjeli) a zítra Holandská etapa – díky Bohu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *