Jitřenka ve vlaku

Jak jsem se zamilovala nejen do koloběžky, ale také do koloběhny Aničky

Nic z původně zamýšleného se nepovedlo. Těšila jsem se na dobrodružství podobná těm, co zažíval Willy Fog na své cestě kolem světa, a přála jsem si vyšlapat si na letní sezónu do plavek „pekáč buchet“. A jak to bylo doopravdy?

První volnou neděli jsem strávila v posteli a koukala na seriál Willy Fog na cestě kolem světa. Chtěla jsem svůj článek o zážitcích postavit na těch jeho, ale po pěti dílech jsem usoudila, že se na svých cestách celkem nudil. Naše tour byla lepší! Kdyby o nás někdo chtěl natočit seriál, herce nemusí hledat, jsem si jistá, že si to dobrovolně trhneme znovu. Jen Aniččiny pády bych vyměnila raději za kečup. A „pekáč buchet“? Ten raději nebudu vzpomínat.

… Příběhů mám na nejeden hospodský dýchánek …

Ach ano, kdo tvrdí, že své zážitky nerad sdílí, kecá. I já si to patřičně užívám. Desítky propocených triček prostě musím proslavit. Vyprávím a vyprávím a baví mě to ještě teď několik týdnů po tour. Když se vyskytnu ve společnosti hospodské, z inventáře dobrodružných příběhů vybírám obvykle ty s monsieur Fajou. Pro autenticitu do placu vykřikuji: “Ty vole, dávej bacha… To je de*il. (Pardon)” Nemyslete si, i na pohodové klábosení s kamarádkami u kávy se nějaký příběh najde. To nejraději vzpomínám na svoji běhnu Aničku.

… Banda fajn kolegů se proměnila v bandu fajn přátel …

Celý měsíc jsem měla tu možnost vyspávat v jednej izbe nebo i posteli s Aničkou. Řeknu vám pánové, už vím, co na těch blondýnách máte. Ve středu pár dní po tour jsem měla co dělat, abych s kartáčkem v ruce nezazvonila u Aničky doma, bo mi pár chvil bylo opravdu teskno. Alespoň že ta moje čuba Eliška má podobné móresy a v posteli se roztahuje úplně stejně. Naštěstí si nestěžuje na hlasité dýchání.

… Curriculum vitae …

Na Praděd to byla fuška!
Na Praděd to byla fuška!

Řekla jsem si, že když vyjedu na Praděd, napíšu si to do životopisu. Takže právě pracuji na jeho aktualizaci. Tímto veřejně děkuji Fajovi, který mě v poslední řadě koloběhen povzbuzoval. Dokud Faják mluvil a já poslouchala, nemyslela jsem na to, že umírám.

… Strach z výšek …

Stoupám...
Stoupám…

Vypadá to, že jsem si vyléčila strach z výšek. Před tour nebyl asi nějak přehnaný, ale rozhodně jsem se bez pevné půdy pod nohama necítila příliš komfortně a na všech skupinových fotkách z vrcholků rozhleden jsem to byla já, která stávala nejdál od zábradlí. Každopádně k věci, kombinace nemálo zdolaných rozhleden a věží, možnosti skočit si volným pádem a dlouhodobá koexistence s Fajákem, to vše sečteno, podtrženo mi dodalo odvahu. Naposledy jsem se na Boltovi cítila fakt dobře.

… Levá, pravá …

Když si v rámci jednoho měsíce zvyknete na dokonalý řád, který s koncem tour skončil, chvíli máte pocit, že jste skončili taky. Naštěstí jsem se po deseti dnech vrátila nohama na zem a vše se tak nějak utřepalo. A během těch deseti dnů se mi celkem osvědčilo, že když se do mě někdo navážel, řekla jsem prostě: #TrhniSi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *