Nic z původně zamýšleného se nepovedlo. Těšila jsem se na dobrodružství podobná těm, co zažíval Willy Fog na své cestě kolem světa, a přála jsem si vyšlapat si na letní sezónu do plavek „pekáč buchet“. A jak to bylo doopravdy?
První volnou neděli jsem strávila v posteli a koukala na seriál Willy Fog na cestě kolem světa. Chtěla jsem svůj článek o zážitcích postavit na těch jeho, ale po pěti dílech jsem usoudila, že se na svých cestách celkem nudil. Naše tour byla lepší! Kdyby o nás někdo chtěl natočit seriál, herce nemusí hledat, jsem si jistá, že si to dobrovolně trhneme znovu. Jen Aniččiny pády bych vyměnila raději za kečup. A „pekáč buchet“? Ten raději nebudu vzpomínat.
… Příběhů mám na nejeden hospodský dýchánek …
Ach ano, kdo tvrdí, že své zážitky nerad sdílí, kecá. I já si to patřičně užívám. Desítky propocených triček prostě musím proslavit. Vyprávím a vyprávím a baví mě to ještě teď několik týdnů po tour. Když se vyskytnu ve společnosti hospodské, z inventáře dobrodružných příběhů vybírám obvykle ty s monsieur Fajou. Pro autenticitu do placu vykřikuji: “Ty vole, dávej bacha… To je de*il. (Pardon)” Nemyslete si, i na pohodové klábosení s kamarádkami u kávy se nějaký příběh najde. To nejraději vzpomínám na svoji běhnu Aničku.
… Banda fajn kolegů se proměnila v bandu fajn přátel …
Celý měsíc jsem měla tu možnost vyspávat v jednej izbe nebo i posteli s Aničkou. Řeknu vám pánové, už vím, co na těch blondýnách máte. Ve středu pár dní po tour jsem měla co dělat, abych s kartáčkem v ruce nezazvonila u Aničky doma, bo mi pár chvil bylo opravdu teskno. Alespoň že ta moje čuba Eliška má podobné móresy a v posteli se roztahuje úplně stejně. Naštěstí si nestěžuje na hlasité dýchání.
… Curriculum vitae …
Řekla jsem si, že když vyjedu na Praděd, napíšu si to do životopisu. Takže právě pracuji na jeho aktualizaci. Tímto veřejně děkuji Fajovi, který mě v poslední řadě koloběhen povzbuzoval. Dokud Faják mluvil a já poslouchala, nemyslela jsem na to, že umírám.
… Strach z výšek …
Vypadá to, že jsem si vyléčila strach z výšek. Před tour nebyl asi nějak přehnaný, ale rozhodně jsem se bez pevné půdy pod nohama necítila příliš komfortně a na všech skupinových fotkách z vrcholků rozhleden jsem to byla já, která stávala nejdál od zábradlí. Každopádně k věci, kombinace nemálo zdolaných rozhleden a věží, možnosti skočit si volným pádem a dlouhodobá koexistence s Fajákem, to vše sečteno, podtrženo mi dodalo odvahu. Naposledy jsem se na Boltovi cítila fakt dobře.
… Levá, pravá …
Když si v rámci jednoho měsíce zvyknete na dokonalý řád, který s koncem tour skončil, chvíli máte pocit, že jste skončili taky. Naštěstí jsem se po deseti dnech vrátila nohama na zem a vše se tak nějak utřepalo. A během těch deseti dnů se mi celkem osvědčilo, že když se do mě někdo navážel, řekla jsem prostě: #TrhniSi.