Vesnické tamtamy bijí na poplach

Snídáme na terase s vyhlídkou na rybníky v Davidově mlýně (ovesná kaše s domácí meruňkovou marmeládou je bezkonkurenční) a shodujeme se, že volný pád Mlynářova skoku je dobrý, ale sjezd šedesátkou z kopce na koloběžce ho strčí do kapsy. Kdybychom tušili.

Přesně podle plánu na minutu v devět do toho trhneme směrem ke Kružberské přehradě. Vědět předem, že nás od hráze čeká dvoukilometrové stoupání do Budišova nad Budišovkou, možná bychom to plánovali jinudy. Navíc nás provázejí hejna much, což má ale blahodárný vliv na udržení tempa. Na vcholku zosnujeme plány na napěněné preso v nějaké z budišovských káváren, které se rýsují pod kopcem.

Lapiduch Pepa zasahuje
Lapiduch Pepa zasahuje

Namísto černého moku máme černou říkanku: „Na konci vršku, hodila jsem držku, nebyla první, přesto volám #trhni.“ Jen pro připomenutí. Po prvních pěti kilometrech tour se Anička rozmázla na chodníku a od té doby léčí boláky na bradě, koleně a ramenu. Dnes jsme zjistili, že není ani dobrá sjezdařka. Dobitá jako starý kopačák se po drobném chirurgickém zákroku týmového lapiducha Pepy otřepe a pomalu valí do muzea.

Obdivujeme krásu břidlice
Obdivujeme krásu břidlice

Expozice Krajina Břidlice se rozšířila za evropské na dvě patra se čtyřmi rozsáhlými místnostmi a velkou zahradou. Muzeem nás provádí ředitel Josef Poljak a starosta města Rostislav Kyncl. Zase testujeme břidlicové tablety ve školních lavicích. Pepa, který pro samé přípravy na tour před měsícem zapomněl na svátek své ženy, jí vlastnoručně osekává srdíčko z břidlice. Hrajeme na unikátní břidlifón a dostáváme kurz budišovské kaligrafie. Věděli jste, že gramofonové desky se taky vyrábí z břidlice? Jakoby nebylo dost břidlice, přes veškerou snahu pana starosty zajistit nám slavnostní menu je oběd břidší než břidlice.

Zatíženi obědem vyrážíme do kopců do Vítkova. Anička raději dělá společnost pánům v autě. Koloběžkový peleton se zužuje z šesti na čtyři šlapky (Michal Sobo si odskakuje do kanceláře). Ale i tak vzbuzujeme povzdvižení. Z poslední vítkovské zahrady burácí budišovský starousedlík: „Pojď se podívat, to jsou ty koloběžky, jak se tam ta holka vymlela.“

Mezi Budišovem a Vítkovem nám tachometr ukazuje našlapaných 300 km. Igi, který to tady má projeté, nás navádí kudy do Vítkova: „Pojedete přes temný les, pole, hrubý les, vesnici, temný les, hrubý les a jste ve Vítkově.“ Aby to neznělo tak temně, Vítkovské kopečky se řadí mezi nejkrásnější části tour.

Letní kostel nanebevzetí panny Marie
Letní kostel nanebevzetí panny Marie

Ve Vítkově mají dva kostely Nanebevzetí Panny Marie – jeden letní a jeden zimní (protože v něm mají topení). Bohoslužby střídají podle roční doby. Bo je léto, jedeme do letního svatostánku. Provází nás místní rodačka, farář a správce kostela. Zkoušíme si, jak se ručně natahují hodiny a stoupáme do kostelní věže.

Zdravá večeře pro správné koloběžkáře
Zdravá večeře pro správné koloběžkáře

Z kostela šlapeme další čtyři kilometry do kopce do Františkova Dvora v Klokočově, kde strávíme dnešní noc. Večeře je dnes v naší režii, nakoupili jsme si čerstvý tvaroh, sýry a mléko v místní sýrarně. Po těchhle dobrotách a pivu… Zase zítra.

Fotoalbum najdete na facebooku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *