11246255_609726629129833_537430044019351663_o

Zepředu i zezadu, dostali jsme pěkně zabrat

Čtyři nadupané týdny na koloběžkách po evropských projektech v Moravskoslezském kraji jsou úspěšně za námi. Nadupáno máme něco málo přes 700 km a nadupaná byla i celá Tour co do poznání a množství nevšedních zážitků.

Slaďouš s plyšovou kachnou, ta podoba!
Ach ta podoba!

Ale vraťme se hezky na začátek. Když si dnes vzpomenu na vlastní přípravu Tour de nejkačka, kdy se na mě v kanceláři skoro vypisovaly sázkové kurzy „jestli Slaďouše na některé z etap fiknou záda a pofrčí na kapačkách nebo jestli to dá“, musím se usmívat. Proč? Protože jsem jednoduše překvapil a to nejenom kolegy, kterým jsem asi poněkud narušil sázkový kurz, ale vlastně tak trochu i sám sebe. Tour mi dala životní poznání, že když jí miluješ (kolobku) a pravidelně šlapeš, překonáš snad všechny problémy světa a dokonce i bolavá záda. Nejenom, že jsem se díky čtyř týdenní Tour dokonale rozhýbal a posílil zadní partie, ale neskutečnou měrou jsem posílil i svalstvo přední. Přední svaly dostávaly denně zabrat především díky Igimu, našemu trenérovi a řidiči v jedné osobě. Ten nás sice sem tam i pochválil, že dnes jedeme na 1 nebo na 2 (rozuměj podle zařazeného rychlostního stupně našeho doprovodného vozidla), ale především nás denně masíroval nezměrnou dávkou vtípků a hlášek, že si naše bránice odpočinuly mnohdy až v noci a z toho už vám narostou nějaké ty „brušné buchty“. Igi je prostě trenér na svém místě a vůbec tak nechápu, proč někteří lidé utrácejí horentní sumy za fitness centra, když mohou mít Igiho.

Slaďouš jako hasič

Co nezvládl Igi pak dokonal Faják, který svými často až akrobatickými kousky dokazoval, že je stále takové velké hyperaktivní dítě, ale také to, že koloběžka nezná limity. Lezecké skalky v okolí Kružberka, spadlé kmeny stromů či obyčejné rozhledny nebo Vysoká pec č.1 v Dolní oblasti Vítkovice představovaly jenom nepatrné překážky. Nutno uznat, že i díky Peťovi tak máme řadu neopakovatelných zážitků a excelentních filmových záběrů, že bychom se ani v Hollywoodu nemuseli stydět.

A jak dopadla ona vlastní sázka mých milých kolegů, jestli mě fikne nebo dojedu? Troufám si říct, že pro mě na výbornou. Postupně s přibývajícími kilometry, které jsem bez jediného fiknutí v zádech denně najížděl a zřejmě i z rozčarování z dlouhodobě klesajícího kurzu sázky, kolegům docházela situace a potajmu nakupovali za mými zády (jak symbolické) vynikající místní pivní speciály na malou/velkou oslavičku aneb 705 km bez fiknutí. Z oněch pivních speciálů jmenujme např. Geronima, Tecumsehe, Chinooka a další hrdiny všedního dne. Podobně totiž i tito legendární indiánští bojovníci bojovali s nepřízní osudu a možná i s bolavými zády, aby nakonec skončili v rezervacích. My jsme naštěstí měli jenom jednu rezervaci a to v ostravském The PUBu, kde jsme s kolegy a s dalšími indiány z kmene Bo kolobka znovu a znovu probírali naše nevšední zážitky a postřehy, které jsme měli možnost zažít během čtyřtýdenní Tour de nejkačka po evropských projektech.

Slaďouš

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *